Strýček Skrblík

Andy Hertzfeld

Scrooge McDuck

February 1980

Postavy: Burrell Smith, Andy Hertzfeld, Jef Raskin, Tom Whitney, Bob Bishop, Cliff Huston, Dick Huston

Burrell Smith rád intenzivně pracoval na designu během vánočních prázdnin, takže první prototyp prvního Macintoshe vznikl hned v prvním měsíci nového desetiletí, v lednu 1980. Ve skutečnosti to ještě nebyl samostatný počítač, protože prototyp sídlil na periferní kartě Apple II, ale už obsahoval základní hardwarové prvky snu Jefa Raskina o Macintoshi:

• mikroprocesor Motorola 6809E
• 64K paměti
• a grafickou vyrovnávací paměť s rozlišením 256 × 256 bitů, která byla připojena k roztomilému, malému sedmipalcovému černobílému displeji.

Burrell používal hostitelský počítač Apple II k tomu, aby do paměti prototypu vkládal hodnoty, takže mohl inicializovat řídicí registry a spouštět malé programy s 6809.

O několik týdnů později jsem s Burrellem zašel na oběd a on mi, protože znal mé uznání pro hardwarové hacky ve stylu Woza, vysvětlil šílený způsob, jakým vymyslel, aby Apple II s prototypem komunikoval. Nechtěl ztrácet čas návrhem a zapojováním hardwaru pro synchronizaci paměti obou strojů, protože to by skutečný produkt nepotřeboval. Místo toho přenechal synchronizaci paměti softwaru a požadoval, aby Apple II stiskl speciální paměťovou adresu a řekl prototypu, o kolik mikrosekund později má převzít data ze společné datové sběrnice. Bylo to dost zvláštní na to, aby mě zajímalo, jestli to opravdu funguje.

Teď už Burrell usoudil, že grafiku zprovoznil správně, ale nebyl si tím úplně jistý; ještě potřeboval napsat nějaký software, aby to vyzkoušel. Řekl jsem mu, že se na to podívám, až budu mít trochu času. Dal mi kopii ručně psané stránky, která obsahovala kouzelné adresy, jež budu muset použít, a doufal, že se k tomu brzy dostanu.

Byl jsem zvyklý vracet se po večeři do laboratoře v Applu, abych zjistil, jestli se neděje něco zajímavého, a taky pracovat na různých "mimoškolních" projektech. Ten večer jsem měl trochu volného času, a tak jsem vytáhl Burrellovy instrukce a napsal rutinu v assembleru Apple II (6502), která prováděla potřebné bitové kličky pro přenos čehokoli, co bylo na grafickém displeji Apple II s vysokým rozlišením, do frame-bufferu prototypu Macu, přičemž jsem použil Burrellovo neobvyklé synchronizační schéma.

Jeden z mých posledních vedlejších projektů se týkal použití Wozových nových rutin pro diskety s prokládáním jedna ku jedné k vytvoření velmi rychlých slideshow disků na Apple II. Právě jsem vytvořil jeden plný kreslených postaviček od Disneyho, které naskenoval Bob Bishop, jeden z prvních softwarových mágů Applu. Bob zbožňoval práci Carla Barkse, disneyovského výtvarníka, který se specializoval na Kačera Donalda, a naskenoval pro Apple II desítky Barksových obrázků Kačera Donalda. Vybral jsem obrázek Strýčka Skrblíka, jak sedí na obrovské hromadě pytlů s penězi, bezstarostně hraje na housle a na zobáku má široký úsměv. Nejsem si jistý, proč jsem si vybral zrovna tenhle, ale z nějakého důvodu mi připadal vhodný.

I když už začínalo být pozdě, nemohl jsem se dočkat, až se přesvědčím, že můj postup funguje správně, a bylo by velmi zajímavé překvapit Burrella, až druhý den přijde, s detailním obrázkem na displeji prototypu. Když jsem to ale šel vyzkoušet, všiml jsem si, že Burrellovo Apple nemá kartu s diskovým řadičem, takže nebylo možné můj program načíst. Sakra! Nemohl jsem počítač vypnout, abych kartu vložil, protože jsem nevěděl, jak desku Macintoshe po zapnutí znovu inicializovat; Burrell mi na to nezanechal kouzelné zaklínadlo. Myslel jsem, že jsem se zasekl a budu muset počkat, až Burrell zítra přijde.

Jediný další člověk v laboratoři toho večera byl Cliff Huston, který viděl, jaké mám potíže. Cliff byl další z prvních zaměstnanců Applu, který byl starším bratrem Dicka Hustona (hrdinného programátora, který napsal 256bajtovou zaváděcí ROM diskety Apple II) a zkušeným, poněkud cynickým technikem. Vysvětlil jsem mu situaci a překvapilo mě, když se začal usmívat.

Cliff mi řekl, že dokázal vložit kartu diskového řadiče do Burrellova Apple II s ještě zapnutým napájením, aniž by došlo k jejímu zhasnutí, což jsem považoval za zázrak - museli byste být neuvěřitelně rychlí a jistí, abyste při vkládání nezkratovali některý z kontaktů, čímž byste riskovali spálení jak Apple II, tak karty. Ale Cliff říkal, že to už dělal mnohokrát: stačilo mít jistotu, že to skutečně dokážete. A tak jsem mu držel palce, když se jako samurajský bojovník přiblížil k Burrellovu Applu, několik vteřin se soustředil, než zadržel dech a rychlým stacatovým tahem vrazil diskovou kartu do slotu.

Sotva jsem se stačil rozkoukat, ale kupodivu Burrellův stroj stále běžel a disk se spustil, takže jsem mohl načíst obraz Strýčka Skrblíka a svou novou konverzní rutinu. A co bylo ještě překvapivější, moje rutina skutečně fungovala napoprvé a na malém monitoru Macu se zobrazilo ostré zobrazení strýčka Skrblíka, který si pohrává s počítačem. Apple II měl jen 192 řádků, zatímco zárodek Macintoshe jich měl 256, takže jsem měl dole trochu místa navíc, kde jsem vykreslil zprávu "Ahoj Burrelle!" pěkně proporcionálním čtyřiadvacetibodovým písmem.

Když jsem druhý den ráno přišel, nadšený Burrell už obrázek ukázal všem, které našel, ale pak prototyp nějak omylem resetoval a nevěděl, jak obrázek dostat zpátky na obrazovku. Nahrál jsem ho znovu, aby ho mohl ukázat Tomu Whitneymu, viceprezidentovi pro inženýrství. Myslím, že Jef měl docela radost, když viděl, jak jeho nový počítač začíná ožívat, ale myslím, že nebyl moc nadšený z toho, že jsem předváděl ukázku, protože si myslel, že jsem přílišný hacker, a já jsem se neměl podílet na jeho domácím projektu.

---

Pozn. př.: Hacker v terminologii 70.-80.tých let označuje lidi, co si moc nedělají z kancelářských řádů a inženýrských pořádků a prostě si rádi hrají se systémy, občas na nich dělají úžasné věci a občas bordel.